Tento poznatek byl jedním z jeho největších rozčarování v politice v tomto období a trvalo více než rok a půl než této skutečnosti plně uvěřil a zahrnul ji do svých postojů a argumentů. Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit. Postupně vkládal určitou naději do mladších generací Austroněmců, které měly více příležitost ke kontaktům s více demokratickým světem, včetně západní filozofické literatury, a sám svými články v německy psaném tisku (Die Zeit) přispíval od poloviny 90. let k tomu, aby rakouští Němci, zvláště inteligence, byli více informováni o situaci a problémech české politické scény. V řadě důkladných článků vysvětloval jak ‚českou otázku‘ tak zájmy říše. Vědom si rozdílů v demokratickém a nedemokratickém způsobu myšlení, opět doufal, že znalosti, věcné analýzy a argumenty týkající možností pozitivního rozvoje a pokroku jednotlivých národů i říše, musí nutně ovlivnit většinu austroněmeckých politiků i veřejnost. Avšak i tato jeho víra byla postupně zklamána.

V historické literatuře se objevuje názor, že nikdy před tím a nikdy po roce 1893 říšská rada neslyšela tak věcně i statisticky fundované projevy a analýzy všech závažných problémů říše, jakými byly mnohé projevy mladočechů, včetně tří realistů. Jejich vlivu na českou veřejnost pomáhala skutečnost, že jejich doslovné překlady nebo jejich podrobné obsahy byly uveřejňovány v Národních listech a v Čase. Čeští poslanci také často obcházeli korunním projevem a vládou vyhlášený princip „nepolitické politiky“ s jeho zákazem dělat souvislosti mezi vnitřní a zahraniční politikou a naopak. Už ve svém prvním projevu označil Masaryk tento podivný princip za „příznak celého systému“, který odsuzoval poslance nezabývat se „velkými politickými otázkami“, ale jen nepodstatnými problémy. Ve svých čtrnácti důkladných a věcných projevech v radě a šesti v delegacích se Masaryk věnoval zvláště vzdělání, české otázce, sociálním problémům, a zahraniční politice.

I když byl Masaryk kritický k vládě, a důkladnými argumenty obhajoval požadavky směřující k větší federalizaci a demokratizaci (například všeobecné hlasovací právo, potřebu druhé české univerzity, zastavení násilného poněmčování Čechů v pohraničí, princip federalismu, rovnoprávnost národů, atd.), tón jeho projevů byl rok a půl umírněný, předpokládající, že vláda a většina poslanců zamítá potřebné reformy jen z neznalosti faktů a jejich souvislostí. Jeho umírněnost občas narážela na odpor jak některých voličů a spolků, tak Národních listů, které vždy vystupovaly mnohem radikálněji než si mohli dovolit mladočeši v radě. Tam totiž nebylo možné uplatňovat původně proklamovanou politiku ‚důsledné opozice‘, neboť by se tak český národ nemohl podílet na praktických důsledcích pozitivních usnesení, která se někdy podařilo v radě prosadit zvláště v sociální oblasti, a to hlavně díky iniciativě českých poslanců.

Svůj neradikální postoj musel Masaryk vysvětlovat již voličům ve své ‚Strakonické řeči‘ 22. září 1891, v níž odmítal radikalismus části mladočeské strany jako nerealistický, neplodný postoj, marně usilující v dané konstelaci sil o realizaci českého státního práva. Masaryk zároveň věřil, že tento cíl nebyl zatím prioritou většiny českých voličů. Také důkladně vysvětloval svým posluchačům (a čtenářům), proč se mladočeská delegace, demokraticky, federalisticky a sociálně orientovaná, nemohla v radě spojit s některým politickým klubem, jako to činívali mnohem konzervativnější staročeši. Své názory stavěl do velké míry na víře, že až Němci v českém království pochopí velké ekonomické a správní výhody federalismu, přikloní se také k požadavku českého státního práva. Nepovažoval za nemravný oportunismus, který sledoval zlepšení situace českého národa ve specifických oblastech, ale neslevoval ze základních programových principů a dlouhodobých cílů. Pro tuto řeč byl Masaryk staročechy se zadostiučiněním nazván politickým oportunistou.

Metoda důkladného zkoumání konkrétních problémů společnosti, proponovaná realisty, byla v politice naprosto něco nového, vzbuzující brzy údiv a respekt, ale také strach. Věcné analýzy a argumenty mladočechů narážely stále silněji na odmítavý postoj většiny austroněmeckých poslanců, kteří někdy až směšně obhajovaly „oprávněnost“ privilegií rakouských Němců, někdy dokonce urážlivě vůči Čechům. Postupně sílilo rozčarování Masaryka z kompetentního, ale marného úsilí českých poslanců podat v radě důkladné a relevantní informace a analýzy stavu říše a realistické návrhy na řešení problémů. Jak již bylo zmíněno, toto jedno z největších politických rozčarování Masaryka vedlo po roce a půl k podstatnému zvratu jeho předpokladů o možnostech federalizace a demokratizace říše v zájmu její vnitřní síly, stability a v zájmu prosperity jejich národů. Rozčarován, Masaryk se po dvou a půl letech, začátkem září 1893, vzdává svých poslaneckých mandátů. Vedly ho k tomu jak postoje většiny austroněmeckých poslanců, tak nespravedlivé postoje vlády, která navíc v polovině září vyhlásila nelegitimně nad Prahou a okolím výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku. Masaryk se ještě snaží ovlivňovat svými německy psanými články, uveřejňovaných hlavně v Die Zeit, mladší generace rakouských Němců, aby pochopily, že demokratičtější a spravedlivější postoje vůči slovanskému obyvatelstvu přispějí k dobrým vztahům, ke stabilitě říše. I to však byla práce marná.

Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše. Začátkem 90. let byl zvláště aktivní tomto ohledu vůdce austroněmeckých liberálů Ernst von Plener, který ve svém projevu v říšské radě již v říjnu 1891 trval na tom, že uskutečnění českého státního práva (t.j. větší suverenity českého národa a království v rámci říše) by říši zničilo.

Později, ve svém druhém poslaneckém období Masaryk volil již přímou konfrontací s nespravedlivou, ba i nelidskou a nelegitimní podstatou přístupů vlády, vycházející z pozice síly, obhajoby privilegií a politiky expanse. Přes jeho důkladné úsilí rozumět situaci, se zdá, že nedocenil hluboké iracionální aspekty nedemokratických postojů a nedemokratické politické kultury Austroněmců a Němců.

První projev, který indikoval podstatný zlom v jeho filozoficko–politických předpokladech, pronesl na českém sněmu 7. dubna 1892. Zabýval se v něm nedemokratickými a nespravedlivými přístupy Austroněmců vůči neněmeckým národům. Druhý, podobný, přednesl 18. listopadu 1892 v říšské radě. V prvním projevu se ještě vrátil k punktacím, které charakterizoval tak, že Čechům dávaly sliby a Němcům skutky, a že by nikdy nemohly mezi Čechy a Němce přinést smír, protože vytvářely podmínky k poněmčování českého obyvatelstva. V obou projevech kritizoval politickou filozofii rakouských liberálů, která vyznávala centralismus, silný stát a nutnost politické a privilegované převahy jedné národnosti, jmenovitě německé –– germanizující, nivelizující a unifikující, požadující němčinu jako státní jazyk. V projevech v delegacích Masaryk kromě jiného dokazoval, že ne Rakousko potřebuje Německo, ale naopak, že Německo potřebuje Rakousko ke své výbojné politice na Balkán, kde již bylo hospodářsky Rakousko Německem značně vytlačeno .